O NÁS

Michaela Schwägerl

Jmenuji se Michaela Schwägerl a pocházím z Ústí nad Labem. Lásku k plemeni výmarský ohař jsem získala při první myšlence si toto plemeno pořídit. Psal se rok 2007, kdy jsem na internetu objevila osudový inzerát, kde měla chovatelka poslední volnou holčičku s černým obojkem, jménem Angel z chovatelské stanice Amsel-Easy, která se narodila 25. 1. 2007. Byl to můj první pes, můj první výmarský ohař, který mě přivedl na mou životní cestu, cestu myslivosti, lovecké kynologie, sportovní kynologie a chovatelství. Za relativně krátkou dobu od příchodu nového člena rodiny, jsem se v listopadu, ještě tohoto roku přihlásila do kurzu o lovecký lístek a v září roku 2008 jsem úspěšně absolvovala zkoušku z myslivosti. V období od zapsání se do kurzu, po vykonání zkoušky jsem už byla vedena jako adept v Mysliveckém spolku Zálesák Povrly, kde jsem se po 4 letech adeptské praxe, stala plnohodnotným a právoplatným členem. Říká se, že myslivec bez psa, je poloviční myslivec, ale totéž platí i o zbrani, která je nepostradatelnou součástí myslivce pro výkon práva myslivosti a taktéž pro výcvik loveckých psů. Proto jsem se tak přihlásila i na zkoušku pro získání zbrojního průkazu, kterou jsem taktéž úspěšně absolvovala a tak jsem se stala plnohodnotným vůdcem loveckého psa a myslivcem. Za zmínku myslím stojí, že pocházím ze zcela nemyslivecké rodiny a o to více mne samotnou těší, že se tato spojení stala náplní mého života, kterou velmi podpořil můj manžel Vojtěch Schwägerl, který pochází z myslivecké rodiny, v které už je myslivost známá několik generací, a tímto směrem byl vedený od útlého mládí. Za těch pár let jsem měla možnost pročíst mnoho literární tvorby o psech, ohařích, loveckých psech, výcviku loveckých psů, sportovních disciplínách se psy a mnoho dalších publikací o psím chování a signálech, což mi velmi pomohlo k lepšímu poznání a společnému soužití. Avšak studuji a učím se stále, učíme se přeci celý život. V době, kdy to všechno začalo, jsem neměla ani ponětí, co mě, nás dál čeká, nikoho jsem neznala žádného majitele loveckého psa, žádného myslivce a nevěděla jsem jak a kde vlastně začít. Proto bych moc ráda poděkovala všem těm, kteří se zasloužili o to, kde jsem teď. Především bych ráda poděkovala za všechny ty cenné rady, zkušenosti, trpělivost a čas, který mi dlouhou dobu, hlavně v začátcích věnovali! Stejně tak nesmím zapomenout na ty, kteří nám i v dnešní nelehké době pro výcvik loveckých psů, umožňují honitby, prostory a podmínky k tomu, abychom měli kde a na čem své svěřence kvalitně vycvičit. A díky tomu máme dostačující polní, vodní i lesní plochy, které můžeme podle potřeby střídat a máme jak divokou zvěř pernatou, tak divokou zvěř srstnatou. Avšak pro účely výcviku máme i zvěř vlastní tzv. vypuštěnou. Chovatelská stanice D´Argento Suerte byla založena v listopadu roku 2011. Název je to velmi specifický, avšak velmi výstižný, v překladu znamená stříbrné štěstí. Chovatelská stanice byla založena za účelem podpořit chov výmarského ohaře s typickými rysy a znaky pro toto plemeno a kvalitním genovým potenciálem. Což je vlastně i mým největším dosažitelným cílem, chovat potomky bez genetických vad, s vyrovnanou a stabilní povahou pro to nejlepší soužití, se všemi typickými přirozenými vlastnostmi jako je kvalita nosu, pevné a stylové vystavení ve standardu výmarského ohaře a dobré pole! Ne nadarmo se říká, že je to velmi všestranný pes, nemohu jinak, než souhlasit, protože kromě lovecké kynologie, se se svými psy věnujeme kynologii sportovní, coursingu, canicrosu, scooteru, bikejöringu, pozitivní motivaci a dalším společným aktivitám. Výmarský ohař je velmi dobře cvičitelný a ovladatelný pes, avšak ve svém životě potřebuje být hlavně spokojený a spokojený je jen tehdy, pokud může maximálně času ve svém životě trávit se svým pánem a pokud má zaměstnanou hlavu a cítí se být maximálně využitý. Každý jedinec má jedinečnou osobnost a proto potřebuje individuální přístup a každý potřebuje na zvládnutí svých životních etap dostatek času. Nic se nesmí uspěchat a tzv. tlačit na pilu, nebo lámat přes koleno.

Závěrem bych ráda popřála všem  budoucím majitelům šťastnou ruku při výběru nového člena rodiny, jakéhokoliv loveckého plemene, ať už to bude pejsek další, nebo úplně ten první. Ať už se vrhnete do lovecké kynologie, a nebo si ho pořídíte jen jako životního parťáka! S otevřenou náručí a upřímně od srdce, Vám všem, ať už budoucím majitelům našich štěňátek, nebo Vám všem ostatním, nabízím své dlouholeté zkušenosti s výběrem, vedením, krmením, soužitím a chovem výmarského ohaře.

"Myslím, že jsme přitahování ke psům, protože to jsou nespoutaná stvoření, jakými bychom mohli být, 
kdybychom si nebyli jistí, že víme všechno nejlépe" 
George Bird Evans, autor a chovatel psů

Vojtěch Schwägerl

Narodil jsem se v Polabí do myslivecké rodiny. Naše rodina měla od pointrů, kraťasů až po maďarské ohaře, protože naše honitba, ve které jsme členy a o kterou se staráme je z převážné většiny polní, s vodními plochami, tak proto ta volba ohařů. Pamatuji si, když mi bylo 5 let a taťka mi oznámil, že umřel náš německý hnědák, protože snědl špatného zajíce. Netrvalo dlouho a my jsme si jeli pro našeho prvního maďarského ohaře. Tradičně jsme ho pojmenovali po domácku Aris. V ten moment jsem začal taťkovi ,,pomáhat`` s výcvikem, respektive jsem mu běhal všude za patami, protože mě to vše velmi zajímalo a byl jsem s ním pokaždé, když šel cvičit našeho nového Ariska. Pamatuji si, když jsem tahal vlečky a Aris byl zavřený v autě aby mě neviděl, když jsem šel odnést odhozenou, vždy ho taťka zavíral do auta a já vlastně ani nevěděl pořádně proč. Líbilo se mi ale, když zvěř našel a s radostí přinesl. Když to zákon umožnil, mohl jsem poprvé jít na hon a vidět to vše v praxi. Napadlo mě, že bych chtěl také svého psa, ale bylo mi 15 a taťka mi to pochopitelně nedovolil. S naším prvním maďarským ohařem jsme se museli rozloučit, o to těžší to bylo, že to bylo v den prvního honu v lovecké sezóny 2009. Ten rok jsme prochodili jen my s taťkou, bez psa. Bylo to takové jiné, neúplné a proto jsme 1.1.2010 jeli pro našeho druhého maďarského ohaře, opět Aris. S ním jsem si procházel z drtivé většiny výcvikem, jako pomocník mému taťkovi. Jel jsem s ním na podzimní zkoušky, chodil na všechny hony a více se přibližoval onomu kynologickému světu. Když jsem začal řídit, začal jsem jezdit jako honec i po jiných honech a začal jsem si brát s sebou parťáka Arise. Skvěle jsme spolu fungovali. Když začal stárnou, a síly mu začaly docházet, v ten moment jsem se rozhodl, že si pořídím vlastního ohaře! Tenkrát jsem byl na honě, kde Míša vedla výmarské ohaře, tušil jsem, že nějací tací ohaři jsou, ale pro mne tehdy existoval jen maďar, fousek a kraťas. Fungovali fakt parádně a tak jsem se o ně začal více zajímat. Když mi Míša řekla: "na jaře chceme krýt", tak jsem věděl, že tohle je ono! U nás ve spolku mi říkali, že Výmar nepracuje, je ostrý, neběhá a že toho psa nikdy neudělám a to byl pro mě motor! Já vám ukážu! Ten pes bude chodit jak z partesu a dotáhnu ho k všestrannosti! Dostalo se mi výsměchu a hloupých narážek. K dnešnímu dni je můj první výmarský ohař, jménem Aussie, všestrannou fenou a chybí jí poslední titul CACT k získání šampiona práce (aktualizace - už ji nechybí, získali jsme jej na soutěži memoriálu Josefa Kobzy všestranné zkoušky a stal se z ní šampion práce ČR). Co se týče kynologického světa, poznal jsem díky svému výmarovi mnoho zkušených kynologů, zajímavých lidí a spoustu skvělých přátel. A hlavně nás výmarský ohař spojil natolik, že díky němu vděčím za to, že jsem se stal hrdým a pyšným otcem, hlavou rodiny. Je skvělé v životě potkat člověka se stejnou diagnózou, stejnými zájmy, koníčky. A protože má rodina žila dlouhá léta úplně stejně, dostává se nám maximálního pochopení, podpory a radosti. Chtěl bych všem těm lidem, kteří byli u zrození tohoto začátku a u mého zalíbení v lovecké práci s ohaři poděkovat!